Winie

Tahle malá zlověstná kobylka křížená huculem a haflingem, věřte nebo ne, si získala mé srdce....A proč věřte nebo ne? No protože můžu říct, že i přes ty její manýry a zlomyslnosti , bez kterých by si ona neuměla představit život, mi zase až tak starosti nedělají, i když si s ní teda někdy opravdu dost těch jejích blbostí užiju. Winii mi daroval děda k Vánocům, i když jsem se o ni starala dříve a byla vlastně jeho nijak se nebránil a dal mi ji 24.12.1998 kdy jí byly téměř dva roky. Winie je někdy teda někdy, to je špatný slovo hodilo by se spíše pořád velmi náladová kobyla. Nemůžete od ní v daný okamžik nic očekávat a jak se bude chovat to už vůbec ne! Bude to asi tím, že jsem ji, když byla hodně malá, strašně rozmazlovala :-). Někdy ze sebe vydá opravdu kus práce, ale někdy je naopak tak nepříjemná, že se s ní nedá vydržet. Zažila jsem s ní hodně nádherných, ale také dost ošklivých chvil. Proč ošklivých? Jak už jsem říkala, nemůžete od ní očekávat jak se zachová. Ale ty ošklivější chvíle jsme spolu zažily spíše ze sedla. Nedávno jsem si zlomila klíční kost a skoro dva měsíce jsem k ní nemohla ani na krok a to z důvodu přísného zákazu doktora a obav mé mámy. Ale teď, co jsme se k sobě vrátily, se všechny problémy mezi námi vyřešily i když na vyjížďkách je to pořád stejný nervování :-). Už se chová normálně a už koněčně netrpí tak častými změnami nálad. Jsem strašně ráda, že s ní můžu být, protože tenhle malý koník si získal největší část mého srdce, které patří a navždy bude patřit jen jí. A ať je koňská duše jakákoliv, musí se chránit...Je to totiž ten největší dar, který nám kdy byl dán!!!