Dovolte, abych se s vámi podělila o obrovskou bolest, která nás postihla, ale i o krásné vzpomínky, které nám zůstaly. Možná to byl osud, ale byla to rána, která přišla jako blesk z čistého nebe. Ráda bych Vám napsala o našem koníkovi, který zahynul 13. května 2000 na dostihové dráze v Chuchli.
Zamon
Kůň, o kterém budu psát, si to možná nezaslouží svými výkony na dostihové dráze, ale určitě si to zaslouží pro to, jaký byl, jaké měl srdce. 23. května 1996 se naší klisně Zeile (po Taran) narodil nohatý ryzáček s hvězdou a ponožkou na levé zadní. Jako jednodenní za mnou chodil po boxe, tlamičkou mě chytal za oblečení a neprořezanými dásněmi mi cucal nos, když jsem mu chtěla dát pusu. Když poprvé opustil svůj box, ve výběhu nedůvěřivě skláněl hlavu k pampeliškám a rozbíhal se proti stromům v domnění, že mu ustoupí z cesty. Když se ocitl od maminky dál než na metr, už ji zběsile volal a utíkal zpátky k ní. Po odstavu začal ztrácet hříběcí srst, ale způsobem jaký jsem ještě neviděla. Po celém těle měl flíčky jako pětikoruny s novou srstí na zbytku měl ještě hříběcí. V roce 1997 na podzim odešel do dostihového tréninku a v létě už startoval. Ale víc než soupeření s ostatními koňmi na dráze poutaly jeho pozornost štíhlé klisničky. Dvakrát se umístil na šestém místě, zatímco pokukoval kolem, která je hezčí. Koncem léta 1999 přicestoval k nám do stáje, kde se narodil. Byl vykastrován a nějaký čas spokojeně pobýval ve výbězích s ostatními koňmi. Zanedlouho změnil trenéra a znovu se připravoval na rovinové dostihy. 16. dubna 2000 navšívil chuchelskou dráhu, ale neodstartoval. Nevstoupil do boxů. A tak se vrátil opět do rodné stáje s tím, že na dosithy není příliš vhodný, a uvažovalo se i o prodeji. Nakonec se rozhodlo, že se to přece jenom ještě zkusí, když si předtím odstartuje "nanečisto". Přišlo sobotní dostihové odpoledne, 13. května 2000. V dostihovém programu o něm napsali, že "je nepřítelem startovních boxů a nelze určit jeho aktuální schopnosti", ale my jsme mu věřili. V padocku se tvářil znuděně, jenže u boxů začal dělat trochu problémy. Ale vstoupil do nich. Pak jeden kůň prorazil boxy a když je prorazil podruhé, ostatní koně ho následovali. Opakovaný start Zamonovi moc neprospěl, ale když se konečně regulérně odstartovalo, byl v poli. O pár set metrů dál začal ztrácet a když koně probíhali cílem, byl dakeko za nimi. Až v tuto chvíli se dalo bez dalekohledu rozeznat, že běží těžkopádně a napadá na zadní nohu. Před cílem už ho zadní část těla neposlouchala a za cílem padl. Vypadalo to jako by těch pár set metrů běžel jen setrvačností, jako by bojoval se svým srdcem o život. Prohrál. Ve chvíli, kdy píši tenhle dopis, nevím, co se mu stalo a asi se to nikdy nedozvím. Snad to byl infart nebo mu s těle praskla nějaká žíla a krev mu zalila srdce. Ale pořád ho vidím, jak se snaží, jak nemůže pochopit, proč mu koně tak utekli a proč ho jeho tělo neposlouchá. Nemá cenu si říkat, kdyby zůstal u nás, kdyby neodstartoval,.... Kapela Hradní stráže mu zahrála při odchodu z dostihové dráhy a ze světa. 13. květen byl pro něj osudný. Bylo to naše první hříbě, náš miláček. Byl to náš Zamon. Dáváme ti, Zamonku, poslední sbohem. A stále nevím, proč lidé vždycky pospíchají k místu, kde se něco stalo, proč okukují toho nebožáka, proč se hlasitě ptají, kdo to byl a čí byl? Copak nechápou, že samotná smrt milovaného koně působí bolest? Musí nás svým netaktním chováním zasahovat ještě víc? Proč jsou lidé tak bezohlední, proč se chovají jako hyeny?
